​Poplach! Člověk nám zabral naši zahradu: To si žádá řádnou odvetu. Vyhlásíme mu válku.

Příběh o odhodlaných slepicích, které vyhlásí válku člověku. Naštěstí mají mezi sebou Sabinu, která je rodilou vůdkyní, odbornici na vynálezy Elišku, průzkumnici Lítá, nebojácnou Zitu a další slepice, které udělají vše pro to, aby zahradu získaly zpět. ​Vynalézavě volí zbraně, disciplinovaně cvičí bojovou připravenost a nevzdávají se po prvním neúspěchu.​ V příběhu sehrají roli i nečekané okolnosti, které doženou slepičí kolektiv k zoufalým činům. Všechno ale nakonec dopadne úplně jinak, než si to představovaly. Dvanáct kapitol o slepicích, při jejichž čtení se určitě nudit nebudete.

Napsal Luboš Pavel. Ilustrovala Radka Snížková.
100 stran bohatě ilustrovaných, na závěr hra pro děti. Pevná vazba.

Ukázka:

Kapitola první: Pustá zahrada

V zemi české na Klatovsku je jedna velká vesnice. Pod kopcem mnoho domů naskládaných vedle sebe jako slepice na hřadě, uprostřed vesnice kostel, vlevo od něj fotbalové hřiště, vpravo škola. Bývalá škola.
A také tam je jedna zahrada. Zarostlá zahrada. Zarostlá a neopečovávaná zahrada to byla. Ona dříve patřila škole a školníkovi, který ji opečovával a staral se o ni, ale pak školu zavřeli a školník se odstěhoval. Snad někam do Pelhřimova. A tak zahrada začala pustnout a planět. Na kdysi rovném trávníku se objevily hromádky krtinců a tráva brzy vyrostla tak, že ty hromádky ani nebyly vidět. Keře zhoustly a stromy ovíjel břečťan. Zkrátka, zahrada se proměnila v malou džungli a do té malé džungle se nastěhovaly slepice. Přicházely od sousedů, kde měly svůj kurník, kam večer spěchaly spát, protože když se setmí, slepice se venku bojí. Ale ráno a celý den slepice trávily v zarostlé zahradě, kde byla hojnost semen, žížal a zobů všeho druhu. Kromě několika vrabčáků, kteří sem přilétli, a zase honem s křikem zmizeli, se v zahradě nikdo jiný neobjevoval. Postupně ovládly slepice celé území a prohlásily ho za svoje království.
,,Konečně jsme nalezly svůj pravý domov," prohlásila jedna slepice.
,,Ano a jednoho dne sem přestěhujeme i náš kurník," přidala druhá.
Dny ubíhaly a život v zahradě plynul pomalým tempem vpřed. Slepice svůj kurník nepřestěhovaly a pomalu na to smělé prohlášení zapomněly. Vždyť ani nebylo proč stěhovat. Kurník byl nedaleko u sousedů na dvorku a panímáma jim tam každé ráno rozhazovala hrsti zrní, takže měly potravy víc než dost a mohly si vybírat. V zahradě ale bylo všechno čerstvé a chutnější, zem nebyla tak udupaná jako na dvoře a žížaly, které tu samy vylézaly ze země, byly opravdovou lahůdkou.
Jednou na podzim přiběhla rozčileně jedna ze slepic a už zdálky volala: ,,Holky, v naší zahradě někdo je."
Byla to slepice Eliška, vždycky všude byla první. Ráno se na dvorku ani nenasnídala, jen aby už byla v zahradě. V zahradě ještě nesnědla ani pět žížal a už spěchala zpátky na dvorek, aby kamarádkám vykdákala, co je tam nového.
,,Co to povídáš?" shromáždily se kolem ní ostatní slepice, ,,jak je to možné?"
,,Nevím," rozhodila Eliška křídly, ,,je tam nějaký člověk a chodí sem a tam po zahradě. Po naší zahradě. Po našem království."
,,Je to nehoráznost," kdákla Zita.
,,Neuváženost," kdákla Běta.
,,Ko-ko-ko-komické," kdákla Pipina.
Jen Sabina se dokázala zdržet rychlých soudů a řekla: ,,Ale snad jen něco hledá a zase půjde pryč."
,,Ano, ano, ano, pojďme se tam podívat, snad už odešel," navrhovaly všechny jedna přes druhou.



Luboš Pavel, autor textu knihy, napsal mnoho pohádek a příběhů. Vystudoval katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Pohádky nejen píše, ale i namlouvá jako audioknihy, a hraje na divadelních prknech. Luboš Pavel má široký žánrový záběr. Vydal tři knihy, napsal tři divadelní hry a scénář k filmu Netstory. Několik let psal tiskové zprávy pro Agenturu Pondělí. Vystudoval střední polygrafickou školu, takže nejen tištěné knihy, ale i ebooky se vyznačují vysokou typografickou kvalitou.