Druhá série povídek z cyklu Povídky a průpovídky. Patnáct jiskřivých příhod, které byly primárně napsané pro vyprávění na divadelních prknech. Jsou to historky, monology, plné nečekaných obratů a překvapivých asociací, typické svou košatostí vyprávění. Všední příhody i těžko uvěřitelné situace. Povídky tohoto druhého dílu, které nijak nenavazuje na díl první, si hlavně dělají legraci z umělecké tvorby, z tvůrčích úspěchů a neúspěchů, a popisují s detailní otevřeností scény z rodinného života. Texty reflektují dobu pozdního komunismu i porevoluční období. Napsal a vypráví Luboš Pavel. Délka 1h38min.

Ukázka:

Cesty s tatínkem

Vždycky jsem chtěl být pilotem, jako můj tatínek. Můj tatínek také chtěl být pilotem, ale protože měl závratě, tak se stal nakonec řidičem. My jsme spolu hodně cestovaly, jéje, co my se nacestovali! Samozřejmě, když jsem byl dítě, tak to bylo ještě za hlubokého komunismu, tak jsme jezdili maximálně po východním bloku. Já byl třikrát v Rusku. A my měli doma na polici pravý ruský samovar, který jsme si přivezli z cest. Byl ohromný, takže chytal dost prachu a nikdy, nikdy jsme v něm neuvařili ani kapku čaje. Taková to byla absurdní doba. A ruskou mikrovlnku jsme měli. To byl opravdu zážitek. První naše mikrovlnka byla z Ruska, taky ohromná, bytelná, tu jsme používali, když se v ní ohřívalo jídlo, tak úplně zářila. To víte, rusové na ničem nešetřili, ta v sobě měla spoustu energie. No a jednoho dne nějak moc zazářila, zajiskřila a shořela. V té době se ještě tolik nevědělo, že se tam nemají strkat kovové věci, návod byl v ruštině, osvěta nebyla. Mluvilo se jenom o družbě a tak. Tak jsme měli doma takový malý jaderný výbuch. Díky tomu jsme měli protilátky, když to zazářilo nad Černobylem.

Nebo si vzpomínám, jak jsme jezdili do Rumunska. Tam jsem byl taky třikrát. Poprvé jsme to tam obhlídli a pak táta dostal nápad. Říkal, že když tam sebou vezmeme žvýkačky, bonbony a tak, lidi nám utrhnou ruce. Že si vyděláme nějaký peníze. Nakoupili jsme teda, co se dalo a dojeli do rumunského letoviska. Tam na pláži jsme chtěli prodávat to svoje zboží. Jenomže po chvíli k nám přišel nějaký člověk, a že se prý na pláži tohleto nesmí. Ale ať prý jdeme támhle do té ohrady a on tam za námi bude posílat lidi.

To jsem si všiml už minule, že jsou na pláži někde takové dřevěné ohrady. Bylo to zvláštní, měřili po obvodu tak dvacet krát dvacet metrů, víc ne, a na výšku dva a půl metru, aby dovnitř nebylo vidět. Nechápal jsem, k čemu slouží. Stály uprostřed pláže. Pochopili jsme s tátou ihned, jak jsme vlezli dovnitř. To byly rumunské nudapláže. No já byl patnáctiletej kluk, takže hned vykulený oči. Tam byly samý ženský. Nahatý, rozvalený, teď tam vlezli dva muži a začali vybalovat bonbony a žvýkačky.

No, nejdřív jsme tam stáli jak nahý v trní. Teda, to asi není nejlepší přirovnání, ale víte, co chci říct. Nevěděli jsme, jestli máme vůbec vytáhnout ty žvýkačky a bonbony z kapes. Ty baby na nás koukali a my tam jediní oblečený. Nevěděli jsme, co máme dělat, jestli se máme taky svlíknout, nebo jak to ten chlápek z pláže myslel.

,,On si z nás asi udělal legraci," povídá táta, ale v tom začali proudit ty lidi, co posílal a nám se ulevilo.

Vydělali jsme spoustu peněz, ale byli nám stejně k ničemu, protože v Rumunsku v té době jste si za ně stejně nemohli nic koupit. Tak jsme si přivezli domů spoustu takových vyřezávaných sošek a váziček a vystavili si to na poličku vedle samovaru a dalších suvenýrů.

Luboš Pavel, autor textu knihy, napsal mnoho pohádek a příběhů. Vystudoval katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Pohádky nejen píše, ale i namlouvá jako audioknihy, a hraje na divadelních prknech. Luboš Pavel má široký žánrový záběr. Vydal tři knihy, napsal tři divadelní hry a scénář k filmu Netstory. Několik let psal tiskové zprávy pro Agenturu Pondělí. Vystudoval střední polygrafickou školu, takže nejen tištěné knihy, ale i ebooky se vyznačují vysokou typografickou kvalitou. Samizdatné spisovatele sdružuje na stránkách Papyro.