Nejsem rozbitá, jsem

Několik let jsem poslouchala - jak u ničeho nevydržím. Jak nic nedotáhnu do konce. Že jsem vlastně k ničemu a proč se vůbec o něco snažím. Pominuli to, že mi to říkal muž, sociopat o kterém se dnes vede velká diskuse všude internetem a zaměřím-li se na podstatu svého já, musím přiznat, že jsem ta, co na co sáhne, to zkusí.

Nic mi není svaté. Nikdy jsem ovšem netvrdila, že svatá jsem.

Sváděla jsem to na plnou mužskou energii, kterou jsem musela v sobě nechat rozvinout, neb partner touto energií nebyl schopen disponovat či jednat. Znáte to, "když se žena blbě vdá, naučí se řídit traktor a vykopat studnu".

jsem si, ale úplně jistá, že je mnoho věcí, které nikdy umět nebudu a vlastně ani nechci. Tedy vzdávám se předem a dobrovolně oboru chirurga, nesnáším krev. Nechci být politik. Jsem totiž politicky zcela nekorektní. Nemohla bych být učitelkou, neb nesnáším biflování na povel. Baví mně spíše přirozené zkoumání dle vlastních možností a z mnoha zdrojů. To se ve školství stále nesmí.

Určitě bych nemohla být taxikář. Tolik vulgarismů neznám a jezdím jako pan doktor z filmu Vesničko má středisková. Lážo, plážo, kochání. Napadá mně. Nemohla bych být horolezec či kosmonaut. Mám co dělat vylézt na židli a utřít prach na skříni. ( I když střechu v jednopodlažním domě, jsem nakonec musela zvládnout, prosím už snad nikdy nebudu muset ... )

Dnes už nechci být ani ta, co musí stále svou hodnotu dokazovat. Mám ji. A kdo ji nevidí, musí si pořídit sakra lepší brýle. Několik dioptrií v tomhle století, by už neměl být žádný problém.

Naučila jsem se, že nejvíc mně chtějí shazovat z mé cesty ti, jenž se bojí mého úspěchu.

A tak zcela a bez mučení přiznávám. Jsem fakt divná. Nejsem rozbitá, jsem multipotencionální.

A co, že to vlastně je ?

No. Je to opravdu to, že zkusíte všechno. Od vypalubkování malé dílny. Že vlezete na tu střechu, když prší dítěti do dětského pokoje a přikrejete díry. Že, když je třeba, tak připravíte podklad z malty a polystyrénu, aby se mohli usadit okna. Že Vám není cizí udělat ohradu pro slepice. Vyšamotujete stará litinová kamna.

Že Vás zajímá úplně všechno. U šperků od šití, cínování až pro galvanoplastiku. Že se učíte alespoň trochu hlubší základy kamenů, protože s nimi pracujete. Že, když se nastěhujete do nového bytu, naštudujete velikosti závitů a přiděláte si myčku. Když se Vám vypálí pero u pájky, tak si koupíte nové a vyměníte si jej.

V neposlední řadě, je to i učení. Že když na Vás hlučí sociální pracovnice, tak, aby jste se s ní mohla bavit, nastudujete zákon, který ona na Vás ve své důležitosti chrlí a příště jí uvedete na pravou míru. Že když, potřebujete svého zaměstnavatele upozornit, že za Vás neodevzdává sociální a zdravotní, že mu to najdete v zákoně a předložíte ve faktech, protože jste to nastudovala i s poznámkami pod čarou. A když bude nejhůř, tak si sepíšete i tu žalobu, dle nějakých návodů. 

Že se klidně pustíte do učení účetnictví a jeho základů a po dalších několika letech, si na to doděláte certifikát. Že si založíte shop a zkoušíte to tak dlouho zprovoznit, dokud to celé nefunguje, jak si představujete. A jste vděčná, že máte někoho, kdo může poradit, předělat a nemáte potřebu se vytahovat. Pořád je ve Vás dostatek pokory a úcty ke znalostem druhých.

Že než se do čehokoliv pustíte, cítíte to známé mravenčení a nadšení, které máte pokaždé na startu nového začátku.

Študujete, bádáte, zjišťujete ... Elektrické napětí, které by rozsvítilo celou Vaší ulici.

Musela jsem se po několika letech zastavit a zhodnotit co a jak.

Zůstala jsem věrná šperkům. Od roku 2006. Takže to vypadá, že moje duševní porucha nemá základy v některých psychiatrických anamnézách, které mi lidé přisuzují. Moje porucha tkví v tom, že mám prostě ráda život, objevování nového a všeho. Že mohu. Je mi dopřána tato výsada přirozené inteligence a umu a jsem neskutečně vděčná, že si tímto mohu projít. Vymyslím, vytvořím, nafotím, vystavím, prodám, zašlu ...

Od té doby, co jsem zjistila, že multipotencionálek je víc, jsem přestala mít chuť se schovávat. Už se necítím být divná. Svou multipotencionálku v sobě jsem přijala. Mělo to to ohromné  "wooow" probuzení. Jako mnohé moje "wooow".

Nechci v žádném případě říct, že jsem dokonalá, nebo něco víc než mnozí.

Ale já, jsem multipotencionální. Připadám si tak trochu jako Zvonilka. Nebyla zahradnice, ani vodní víla.

Ona byla všeumělka a i ona si musela svou hodnotu umět najít sama v sobě. Naučit se s ní pracovat a přijmout ji.

Nehodlám se své multipotencionálky uvnitř bát a ani vzdát.